Texty

V příloze CD "Vítr a žár osudu" se nacházela i knížečka s texty uvedených písniček. Nutno poznamenat, že se občas někdy liší s tím, co Milan nazpíval, ale jsou to jen drobnosti:

Zde uvádím texty z nahrávek "Kapitulace". Nutno upřesnit, že první písnička je autorsky připsána Martinu Škvainovi, ale dost tam cítím styl Milana, takže si osobně myslím, že do toho asi mohl mluvit.

CAPHILERIA

Město se halí do černa,

svítí jen jedna lucerna,

a ta ještě černá je,

nad vraty kafilérie.

. . .

Spalovna přebytečnejch těl,

každej by zvracet hnedka chtěl,

zápach se šíří nad městem,

vůně květin je difosgen.

. . .

- kafilérie, kafiléie -

. . .

Z kanálů teče zaschlá krev,

je slyšet mrtvejch ptáků zpěv,

který to ticho přehluší,

ale lidi nic netuší.

. . .

A tak přes mrtvoly jdou,

a páni zvěrstva všichni jsou,

rychle jim mozky vyhnívaj´,

kafilérii z města maj´.

. . .

- kafilérie, kafiléie -

. . .

. . .

HODINA KAPITULACE

Krev z dlaní ti stéká,

stáváš se volnou planetou

před bránu smrti si klekáš,

před nepoznanou parketou.

. . .

Kůň s ohnivou hřívou

k městu ticha tě přiváží,

tušil jsi s představou živou

onen svět bájnou koláží.

. . .

U lože pálí je svícen,

do očí zbitých horkostí,

ani řeky vína ti jícen

nezbaví krutých bolestí.

. . .

Za pár momentů vstoupíš

do sňatku s temnou princeznou,

od mistra Chárona koupíš

koráb na plavbu vítěznou,

//: plavbu vítěznou ://

. . .

. . .

EXODUS

Tisíce mužů a smutných žen

táhnou do ráje,

hledali azyl u skalních stěn,

ve městech požár vzplál.

. . .

Rytíři kříže chrlí svůj hněv,

na pohanskou zem,

propadli víře, jdou prolít krev,

všichni proti všem.

. . .

Tisíce mužů a smutných žen

pohřbil vlastní dům,

hledali azyl u sklepních stěn,

navzdory kráterům.

. . .

Prokletá říše chrlí svůj hněv

na další spící zem,

hákový kříže, Germánů zpěv

ladit musí všem.

. . .

Tisíce mužů a smutných žen

táhnou k Tennessee,

severní azyl krutý byl sen

a smrt je neděsí.

. . .

Hořící kříže, mlčící kruh,

pod bílou kapucí,

černýho muže stvořil jim bůh

pro smrt exekucí.

. . .

. . .

ANDĚL BOLESTI

Stovky umučených mužů,

stovky utrápených žen,

jejich duše k tobě hledí

ze tvých šesti mrtvých stěn.

. . .

Smějí se ti každé ráno,

jejich duše chtějí tvou,

posílají k tobě branou

posla s řečí bolestnou.

. . .

Anděl bolesti se snáší,

pribíjí tě na tvůj kříž,

zlaté hřeby v tělo vráží,

je to tady - střízlivíš.

. . .

Křídlem bije do tvé hlavy

boží tyran voskový,

krutě domáhá se stravy,

šedý kůry mozkový.

. . .

Připomíná ti tvý hříchy,

v mdlobách si nevzpomínáš,

vycucává je z tvé míchy,

v bolestech se přiznáváš.

. . .

Anděl bolesti však pláče,

slabost musíš využít,

vysměj se do jeho tváře

a dnes budeš ještě žít!

...

RAKOVNIČTÍ PÍSNIČKÁŘI NA PŘELOMU TISÍCILETÍ

...

Škaredá

V poslední lavici, až v temným koutě třídy

sedí dívka, nemajíce souseda.

Není to z rozmaru, jenom se světla stydí,

všichni se jí smějou, že je škaredá.

...

Marně sluch napíná, k tabuli sotva vidí,

za zády špatně vycpanýho medvěda,

lavice u oken k smrti však nenávidí,

ví o sobě že je přece škaredá.

...

K děravejm punčochám nosí jen černou blůzu,

v ranní mlze naschvál tvoří kamufláž.

Už v prvních hodinách má z cesty domů hrůzu,

v brašně nosí malou myšku pro kuráž.

...

Dcerušky bankéřů a synci virtuozů

hází po ní pětníkovou apanáž,

ona jde s pohledem reklamy na virózu

středem hanby jak mazalova vernisáž.

...

Škaredá se probouzí, škaredá si češe vlasy,

i bodlák patří do vázy, škaredost je moudrost krásy,

škaredá se červená, škaredá bledne strachy,

i bříza bleskem spálená patří do veršů Karla Hynka Máchy,

škaredá, škaredá.

...

Princezny z Nemanic v učebnách gymnázia

hašteří se která je víc sváděná.

V přibitý lavici smutnýho impéria

zatím trčí socha spoře oděná.

...

Plačtící madonou byla by bez vália,

dětství tíží jako ocel, to leda,

když ze stěn zakřičí zrcadla bizária

tak pojď a poheď do nás jak jsi škaredá.

...

Škaredá se probouzí...

...

OPIČKA S BUBÍNKEM

...

Každej den se parkem motá bastard opilec,

za sebou vláčí na řetízku prapodivnou věc,

chromou opičku s bubínkem bumtarata bum, bumtarata bum,

co v prachu splývá s chodníkem, když baví publikum, kruté publikum.

V noci se za ní zavře malá klec, krotitel se v pajzlu chvástá za svůj um, bum bum.

...

Že prý lidem nosí štěstí jak bůžek z Nepálu

tvrdí marnotratné dámy hrdých kaprálů,

když do bubínku s pahýlem bumtarata bác, bumtarata bác,

rány zní i vesmírem, tak vhoďte minci, je to lác!

Pak slupky z brambor, vodu z kanálu jí večer hodí na rezavej tác bum bác.

...

Často v davu stojí tlusté děcko s tatínkem,

vřeští kup mě tuhle chromou zrůdu s bubínkem,

až znudí nás to opičí bumtarata bum, bumtarata bum,

až hebká křesla poničí, pak do komory hodíme ji psům.

Já chci chromou opičku s bubínkem, snad z rozmaru snad pro zlost sousedům, bum, bum.

...

Včera osiřelo město její písničkou,

spálili ji s velkým bubnem, těžkou paličkou,

jen krotileli dál zní hlavou bumtarata bim, bumtarata bim,

chvěje se jak před popravou, vyděsí ho vlastní stín.

Poražená židle pod smyčkou, mlel pomalu však přece boží mlýn, bác, bim.

Verše krokusového klauna

Všiml sis pootevřených dveří.

Vzít za kliku máš stále ještě strach.

Tušíš, že duše lehounké má peří

a že nebolí, když tělo obrací se v prach.

Tak neboj se pootevřených vrátek,

vždyť žít je jako na zeď házet hrách.

Stačí ranit se jak Růženka o kolovrátek

a milión zvonů rozezní se na poplach.

Tak neboj se té světlaplné brány,

zavři za sebou a dvakrát otoč klíč,

vrátíš se v podobě černé vrány

pro poznání, že člověk je jen kýč.

Tebe snad nevarovala tvá úzkostlivá matka,

když byl jsi ještě malé hloupé a roztomilé dítě,

že pouť životem pro tebe nebude vůbec nijak sladká,

když nad propastí zkázy drží tě jen tenké nítě.

Že dnes si hraješ s kamarády, zítra odvedou tě v jatka,

staneš se poslušným bitem zrůdné počítačové sítě.

Tak uteč pryč, dokud je čas, protože řeknu ti to zkrátka,

společnost je tvou matkou, co láskou rozdrtí tě.

Rozdrtí tě.

A viva mori.

Na divoké řece uprostřed úzké lávky

potkají se smích a pláč.

Smích říká "Uhni přece, spěchám na nedaleké vdavky

a pak ke křtinám, kde narodil se malý kudrnáč."

Pláč pokorně ustoupil a říká "Já mám čas,

jdi za lidmi, co chtějí se tak smát.

Však nic jsi nepochopil, že lidskej hodokvas

jen v slzách může k moudrosti své zrát."

Co je začátek, co konec, toť rébus nad světem,

vždyť příroda má milióny tváří.

Antarktický ledovec může být letním květem,

když vévoda Slunce mocně září.

Co je začátek, co konec, toť rébus nad životem,

člověk kalendář si smyslel pro své masky,

vždyť shodné mají stařec s novorozenětem

bezzubou tvář, zoufalý pláč a vrásku vedle vrásky.

Tak mojí hlavu chtěla jsi mít na talíři.

Smrt jméno máš, však pro mě jsi jen hloupá běhna.

Ve tvém bordelu já snad víc než stokrát hýříl,

marně rozvíralas' přede mnou svá svůdná stehna.

Konečně máš moje srdce jako trofej.

Smrt jméno máš, však pro mě budeš vysvobození.

Pohlaď mě v rozkroku a dál si klidně troufej,

až splynem' já a ty, bude to světla zrození,

světla zrození...

A viva mori.

Já od života nechtěl nikdy nic

a smál se lidem, co trápili se, že nemají všecko.

To bláznům já vždy záviděl jsem víc,

co s realitou hráli si jak s babím létem děcko.

Teď bojím se, že jednou nepoznám svých vlastních dětí.

Teď bojím se leknutí vlastního zrcadla.

Vždyť stačí málo a chorá duše v éter šílenství letí

a člověk stane v hlavní roli bizarního divadla.

(Poznámka: výraz a viva mori, je buď parafrází na latinu, nebo by se mohlo jednat o "moria", což by snad bylo něco jako "ať žije bláznovství")

Leprosárium

Člověk smutně vzhlíží k hvězdám a sní o kosmické slávě.

Holou pravdu, hlupák, nezná, že vesmír nosí ve svý hlavě.

Člověk s hrůzou vzhlíží k nebi v očekávání útočníků.

Krutou pravdu, chudák, neví, že Země je matkou nájezdníků.

Člověk s pýchou hledá světy, kde vlád' by otrokářskym bičem.

Zapomíná, že po staletí prchal vždy před odraženym míčem.

Hledej, bádej v galaxiích, místo vody chtěl bys vína.

Hledáš poklad v cizích síních, zvědavost vždy šaškům hlavy stíná.

Vítejte na planetě Leprosárium, místo údů nám opadává rozum.

Šílenství kvete nám jak čínské opium, moudrost jsme jali do řetězů.

Vítejte na planetě Leprosárium, kde naděje nám opadává z duší.

Opilý hvězdář spálil planetárium, dětem krev na uniformách sluší.

Marně zíráš po planetách do útrob vesmírnýho ticha.

Barvy hoří na paletách, malíř poslední odstín míchá.

Marně zíráš po kometách země je tvým tanečním sálem.

Tvá krev stéká po parketách, krysy ji hltaj nad kanálem.

Vítejte na planetě Leprosárium, kde malomocní hryžou ocel mříží.

Krásně zní to pozemské oratorium, když epigoni bajonety zkříží.

Vítejte na planetě Leprosárium, v tom ráji paralyzovanejch mozků.

Bude tu krásné voskové panoptikum, jen exempláře nebudou zde z vosku.

Věčnost bloudí Mléčnou dráhou, poutník z legend mystických.

Neruda kráčí starou Prahou a recituje z Písní kosmických.

Následující dva texty jsou z knížky "Mršiny, mrchy, mrchožrouti". O textu "Proklínám" není známo, že byl i zhudebněn. Pokud by se ale našel někdo, kdo jej slyšel ve zpívané podobě, nebo by měl dokonce nahrávku, budu velice rád, když mi o tom dá vědět.

Text "Zvláštní škola" zhudebněn byl, avšak dosud se nenašla žádná nahrávka a proto též uvítám každou stopu k jejímu nalezení.